Grosser Donner Kogel
Popis feraty a pár fotek naleznete třeba zde:
https://www.viaferraty.cz/ferrata/donnerkogel-intersport-klettersteig/
Naše fotky zde:
https://www.rajce.net/a16264229
Nějaká videa na youtube:
Video horní pilíř
https://www.youtube.com/watch?v=ZYX-debspw8
Video - žebřík
https://www.youtube.com/watch?v=CGnGGXzDc78
Ferraty a lezení celkově, stejně jako divokou vodu a kajak prostě miluju.. je to nádhera, občas tělo vyplaví i poslední zbytky adrenalinu.. soustředit se pouze na výkon, jednotlivé kroky, najít stup, zatížit, přitáhnout a další.. zajímá vás pouze přítomnost, je pouze tady a teď.. neskutečná koncentrace, cítíte jen skálu, lano a vzduch… místy hodně vzduchu..
Vše začalo tím, že mi v letních měsících zbyly dva volné víkendy a obrovská chuť na nějaké vzdušné místo. Na táboře beru pár dětí na puťák a na Rabí potkávám ke svému překvapení Bobše. Po pěti minutách je jasno, něco podnikneme. Bobeš je Alpomil a má v kapse plány na několik let dopředu. Týden na to domlouváme termín, dva dny, možná dva kopce a pečlivě hlídáme předpověď počasí, protože na vzdušných cestách jde o to, kochat se výhledy do okolí. Navíc jde s námi Bobešovo syn Víťa.
Cestou probíráme to, že nové technologie stejně trochu kazí zážitky z cest. Strejda google vám poví jak bude, jak to tam vypadá i kdo se tam pár hodin před váma prdnul. Navigace vás dovede přesně na místo. Dobrodružství v tomto ohledu celkem nula, zajímavé to začíná být, když se rozbije navigace, telefon apod. Jedeme na jistotu, kvůli Vítkovi a kvůli výhledům. Fakt chceme krásné počasí. Předpověd je stabilní a několik různých zdrojů potvrzuje sluníčko. V neděli volá Bob, že počasí se má v pondělí odpoledne zkazit, odpískáváme tedy úterý a jedu za ním do Horažďovic už v neděli.
Ve 3:30 zvoní budík a vyrážíme. Svítá a místo deště a mraků v Čechách se na nás směje modrá obloha. Bohužel na parkovišti u Gossausee nás obklopuje mlha. Místní nás od výstupu zrazují. Obsluha lanovky nám ukazuje jejich předpověď a snímky z kamer horní lanovky, hnus velebnosti. Nu nic, jsme tu, zážitek nemusí být příjemný, ale silný. Můžete si plánovat co chcete, ale nevyzpytatelnost hor je prostě úchvatná, surová a svým způsobem krásná.
Lanovka je prima, šetří nám 600 výškových metrů a 2 hodiny nudným lesem. Na pastvinách se rozléhají zvonce krav, které v té mlze vidět nejsou. Stoupáme a míjíme odbočku, po půl kilometru navigace v hodinkách ukazuje nesmysl, takže vyndáváme papírovou mapu (fakt to existuje) a vracíme se. Ta odbočka je fakt v tom kamení neznatelná. Nástupní místo už nacházíme lehce. Navazujeme se a cvakáme první metry. Hned začátek je zajímavý a pár cvaknutí je nutné udělat v mírném tahu a mírném převisu. Po pár set metrech se z toho stává pozvolna stoupající traverz a z pohledu lezení nic zajímavého. Výhled nula a v hloubce je slyšet technika co připravuje jezírka na zasněžování. Místy je to fakt A/B a jištění je prima bonus. Nicméně lano vede místy po zemi a sníh se zde drží od listopadu do června a lano je zamrzlé a nepoužitelné a cesta bude díky ledu neschůdná, v této kombinaci se z toho stává E bez jištění.
Pár jistě zajímavých míst s výhledy procházíme mlhou. Zajímavé je až stoupání k žebříku, který zde tvoří velmi příjemnou a vyhledávanou atrakci. Kam se hrabou Chodské slavnosti. K žebříku se stoupá zespodu. Žebřík má 40 metrů, úhel cca 45 stupňů a tvoří ho 4 lana a 2cm tyčky stupnic. Vede z malého Kogelu na ten velký. V případě poškození, bouřky, námrazy, strachu apod. se to dá obejít. Výhledy jsou úchvatné, teda ty z obrázků a videí na netu. Sedlem protahuje vítr, mrak co tvoří bílou tmu je plný vody. Kondenzuje na všem. Nastupuju na žebřík s mokrými brýlemi a vidím prd, ze všeho kape voda. Po pár metrech cítím, jak se krásně vznáším v prostoru, nicméně to vnímám vnitřním gyroskopem, bo oči nevidí nic, jen bílo před sebou i díky zamlženým brýlím. Krok, a další, přecvaknout karabiny je trošku legrace, přes dlaně mi teče z lana potůček vody. Když stojím uprostřed žebříku, jsem nestabilní a nechce se mi uvolnit jednu ruku, když šlápnu na kraj, žebřík se nakloní, doprava, doleva a zároveň se pohybuje díky větu do stran a nahoru a dolů. Ale zase se dá vyrovnat, opřít o lano stehnem do strany a uvolnit ruku na karabinu. Prostě z žebříků se nepadá a je to hezký zážitek. Škoda, že je vidět prd, ten výhled musí stát za to. Každopádně vymyslet takovou atrakci musel dobrej hovaďák.
Na konci žebříku člověk cvakne lano, a přeleze na kolmou skálu, batoh na focení se tu sundat úplně dobře nedá a fotit není v tomhle počasí co. Lezu dál, prima exponované místo. Vítek to dává s přehledem, jednou z něj bude horal po tátovi. Dost pochybuju, že bych sem dostal Terku nebo Míšu, ale třeba jednou. Bobeš hlásí, že když dolezl na konec žebříku, na chvilku zmizel mrak a viděl dokonce až na jeho začátek. Prostě počasí se lepší, tak ne, už prší, už ne, zase se to trhá. ne? Tak nic. Lezeme dál, začíná zajímavá a hezká část, skalní pilíře a cesta po jeho hraně je krásně exponovaná, vzdušná, prima stupy i chyty. Stupy v pohorkách kloužou, takže ruce odvádí víc práce. Dolézám dva Čechy, slečna hlásí, že je možná radši uprostřed mraku a nevidí dolů.
Sestupuju po hraně maličkým sedlem k dalšímu vrcholu a najednou svítí slunce. Fakt. Jo cestou asi dvakrát skončí lano a jde se bez jištění, někomu ten pocit bez pupeční šňůry může vadit. Na druhém vrcholu vytahuju foťák a čekám na kluky, fotíme se navzájem ze dvou vrcholků, co jsou od sebe cca 30 metrů, nádhera. Jsme nad mraky a vidíme vystupující vrcholy západních alp. Stoupáme krásnou kolmou cestou, posledních 250 metrů lana a pod námi mraky. Krásný. Výhled do údolí je nám tentokrát bohužel odepřen. Tak holt přidám alespoň odkaz na fotky jiných šťastlivců.
Posledních úsek je nádherný, a dokonce vidíme vše co je nad 1900 metrů. Stoupáme ke kříži po hraně hřebenu a užíváme si ty výhledy. U kříže se fotíme a potkáváme turistu jen v teniskách a batohem. Je to Němec Freddie odněkud od Belgických hranic. Šel turistickou cestou sám, jeho první vrchol, první hory. Nu kecáme, fotíme, svačíme, mezitím se počasí mění z minuty na minutu. Fouká, svítí, nefouká, je bílo, je vidět, pár vteřin a je tu další mrak, prší, neprší. Hele, teď je vidět krásně Dachstein, vezmi foťák. Aha, tak už nic. Hele, už je vidět modrej ledovec, jo támhle, nu už je tam mrak. A tak pořád dokola.
Sestup dolů je překvapivě strmý a celkem náročný. Tak zaprvé nedá se jistit, jsou tu samý hnusný a kluzký ostrý kameny a ukopnutí může často skončit dlouhým pádem do údolí. Ale tak jdeme opatrně, vydatně prší, klouže to jak prase. Trošku nám to kazí plán stihnout poslední lanovku. Němec jde s námi. Značení je zde dostatečné, ale na kamenech, orientační tyče chybí, takže v případě i malého sněžení dost prekérka. My scházíme z cesty třikrát a vždy to končí dost blbým místem. Vždy se vracíme a nacházíme správnou cestu. Kameny a nic moc sestup končí až pár set metrů od lanovky. Když narážíme na standardní track, k lanovce běžíme a dobíháme s 3 minutovým forotem. Až v kabince rozvazuju uzly, svlékám postroj. Jsem mokrej od hlavy k patě, pot a déšť. Dole se loučíme s Freddiem, ale po pár metrech mu říkám, že se jdu vykoupat. Prší, ale představa, že se celý upocený převlékám do suchého a sedím tak 4 hodiny v autě není úplně lákavá. Gossausee je nádherné, vidím do 5 metrů a voda není úplně ledová, takže se dá krásně zaplavat. 5 metrů nad náma na nábřeží stojí Japonci zabalení v péřových bundách, přes ně pláštěnky a v ruce klepající se deštníky. Pokřikují na nás „we are fucking freezing, you are crazy“. Legrační. Úhel pohledu. Doběhnout do půl těla k autu, převléknout a domů. Cestou koupit něco k jídlu. Ve 23:15 parkuju před barákem. Prima výlet do Alp na otočku. Uvidíme, zda se sem jednou na rychlý výstup vrátím..