Kolibříci

Přípravy a cesta do Rudice

Náš výlet na speleologický kurs do Rudického propadání v Moravském krasu začal Bobšovo nevinným emailem, že se chystá do jeskyní a zda se někdo přidá. Počet lidí omezen, stav rychle zaplněn….nu a na jaře to začalo…máme tři odpadlíky, prostě je těch akcí letos nějak moc…takže nakonec jede sedm lidí ve třech autech. Bobeš vyráží s Mírou jako předvoj již v pátek dopoledne. Čáďu a Semi z JanaTeamu vysazuje Olajda cestou na OTOB a Zach, Plha a já vyrážíme v osm ze Kdyně. Asi po třech kilometrech vstřebávám krásu Zachovo nového nadupaného vozu a otevíráme si s Plhou Rulandské šedé, to aby nám cesta rychleji utíkala, bohužel v Horažďovicích už není co pít.

Vzhůru dolů k chodbě vzdechů, známé spíš jako kurva chodba, cestou opět lanové lávky, hluboká voda, voda těsně po pás, prudké změny směru, odbočky , podlézání nízkých stropů  - prostě labyrint. Bobeš jde na jednu lávku jako první, ale v domění, že se má jen chytit jistícího lana skoro skončí v hluboké vodě.

V mlýně se převlékáme a jdeme na „jedno“. Rovnou i obědváme a nebyl by to Zach, aby nedostal bramborák s masovou směsí bez masa….

Keškobraní - aneb Geocaching v praxi

Přesouváme se na ubytovnu, nastavit GPSky a hurá na keškobraní. Obě Jany totiž, stejně jako já, vyznávají geocaching. První tradiční keška je v blízkosti vstupu do jeskyně. Nádherné skály, lezecké cesty s různou obtížností, už se těšíme, až si zítra zalezem.

Cestou na Yellow Lake se stavíme ve větrném mlýně, kde jsou informace pro další multinu. Nemine nás setkání s dědou Edou, který i přes svůj pokročilý věk, nádherných 83 let, hýří vtipem a sexuálním apetitem. Byl to on, kdo se účastnil objevu kurva chodby v roce 1958.  Kdo byl v Rudicích, z jakéhokoli důvodu, a neslyšel příběh o oběšené koze, nepopovídal si s dědou Edou, nedostal razítko a věnování se čtyřlístkem, nezazpíval si omletou písničku Na Okoř je cesta….jako by ani nebyl….

Cesto zpět do Rudice dáváme poslední multinu a hurá do hospůdky na projekci.

Rudické propadání - přednáška a projekce

Pouštíme si úžasné filmy z výprav do jeskyní ve Francii a Mexiku (nějakých 1300 metrů pod zem). Lezení propastí na laně. Hledání vchodu jeskyně ve 4 metrovém sněhu. Dokument československé televize o Rudickém propadání, nádherný dabing, věty rozvité, těch superlativů – škoda, že jsme nespočítali, kolikrát se zde opakuje spojení „bílá místa pod mapou“ aneb „hic sunt leones“. Vše samozřejmě doplněné vyprávěním od našeho průvodce. Cestou z hospody kupujeme víno a kolu a 4 litry houby zdoláváme za příjemného povídání na ubytovně.

Lezení na skále - Rudický amfiteátr

Ráno nás budí děti místní uklízečky, která není zrovna taktní. Balíme, platíme a vzhůru na skály zpět do Rudického amfiteátru. Plha, Bobeš a Míra jedou na Býčí skálu. Nádhera, modrá obloha, na bílé skály praží sluníčko, teplota tak akorát, trempíci, co zde nocovali, vstávají a vaří snídani. 

Čáďa má chytrou knihu a společně se Zachem vybírá první cestu. Oblékám si půjčený sedák a lezačky – něco znám, už jsem si zkusil umělou stěnu, kamenný most, zeď a několikrát slaňoval, ale skála má nepřekonatelné kouzlo. Ta pohoda, klídek v okolí, soustředěnost jen na ten výstup a jednotlivé pohyby.  

Zach to samozřejmě dává rychle, hotovej kamzík, mě to trvá hodně dlouho, musí mi radit, kam si stoupat bo jsem tak trochu nejistý a neohrabaný a první cestu lezu jen do tří čtvrtin.

Čáďa leze po mě a je vidět, že se vyzná. Semi se opaluje, pohodička, moc se nehrne, ale leze v pohodě. Prostě holky z lanáče. Vstřebávám tu hantýrku a užívám si. Postupně se to tady plní stejně postiženými človíčky. Zach dává po pár pokusech  jednu šestku a přesunujeme se kousek dál. Vrací se Bobeš s Plhou a Mírou a společně všichni dáváme Krátkou. Čáďa má se mnou trpělivost a tak pod jejím vedením ruším cestu včetně slanění. Balíme lana a výbavu a rychle k autu.

Cesta domů

 Přesun do Jedovnice, kde si ve vyhlášené hospodě objednáváme medové pivo a hotovku (porce pro dva), ostatní pak ještě dortíky a pendreky v nedaleké cukrárně. Loučíme se s Bobešem a Mírou a bereme směr domů.